V blízkosti hranic rusko–ukrajinských, zvláště pak v oblasti Donbasu, stojí proti sobě velká vojska s veškerou vojenskou technikou. Na ruských hranicích, nebo v jejich blízkosti, údajně nacvičují natovská letadla jaderný útok na RF. Na Východ proudí ze Západu vojska s tanky, dělostřelectvem na opakovaná cvičení.

Rusové na jižním a západním vojenském okruhu také manévrují. Budují pozice proti vojskům NATO. I ve středním vojenském okruhu jsou připravené velké ruské armády, plně vybavené k možnému válečnému konfliktu potřebnou vojenskou technikou.

V Asií se točí vojenská spirála kolem Tchaj –wanu a čínských ostrovů. Na návštěvě v jejich blízkosti je americká námořní flotila, včetně letadlových lodí. Čína aktivně činí protiopatření. I zde přihořívá.

Nechceme dělat vojenské analýzy, ani ukázat prstem na toho či onoho účastníka manévrů a vyhlašovat, že je vinen. Mimořádně důležité pro nás je, v této zlomové době, kdy se možná již rozhoduje o tom, zda vypukne válka, či dojde k mírovým jednáním, upozornit „naše válkychtivé“ politické a ústavní činitele, včetně vlády ČR, aby si uvědomili, k čemu přispívají a jaké důsledky to může mít pro nás. Každý si dovedeme představit obraz válečné zkázy a množství jejích lidských obětí.

Proto chceme mír, bez válečnických řečí. Jednání o odstranění konfliktních situací, které již nastaly. A samozřejmě na obou stranách je nutná zdrženlivost, výchova k míru a alespoň utlumení válečné propagandy. Blokovou situaci v tomto směru jistě neovlivníme. Ale sami můžeme alespoň zčásti zdrženliví být a dát ostatním tak potřebný příklad.

NATO, pokud jsme dobře informovaní, k ruským návrhům přistoupilo spíše negativně. Ale v průběhu jednání s Ruskem se jeho pozice, i Ruska, může změnit. I kdyby současná vyhrocená situace se zmírnila. Není vyhráno. Musíme myslet na zítřek.

Říkáme, že jsme velcí, poněvadž stojíme na ramenou obrů. Praxe je však jiná. Mluvíme o válce, snad nic jsme se nepoučili z doby konfrontace NATO a Varšavské smlouvy. I tam byly chvíle, kdy stál svět na okraji válečné propasti. Jednalo se však. Obě strany si byly vědomé své odpovědnosti za osud lidstva. Studená válka střídala přibližování se k té horké. ČSSR však neměla sílu, aby ozbrojené mírové soužití učinila více mírovým nebo dokonce přispěla alespoň k částečnému odzbrojení. Realitou bylo, že na Západě zásadně určovaly dění Spojené státy a na Východě Sovětský svaz.

Za této situace se však ta zatracovaná „komunistická“ vláda o občany,o jejich životy, bezpečnost viditelně starala, a to v rámci svých možností. Byla zřízena a fungovala Civilní obrana, její části byly vybaveny potřebným nástroji, zařízeními, alespoň těmi nejnutnějšími. Pořádala se cvičení CO. Byly vybudovány podzemní prostory, které sloužily jako kryty nebo dokonce velké nemocnice, které mohly být uvedeny do provozu velmi rychle v případě potřeby.

Co soudobé naše vlády dělaly v tomto směru? Především zkoušíme sirény. Odkvílí si svůj čas ve stanovené době. Ale to je zoufale málo. Pokud máme ústavní činitele, kteří pronášejí válečné řeči, pak především tito by se měli starat o alespoň základní zabezpečení občanů pro dobu, kdyby vypukla válka. Ano, staví se bunkry. Nejen u nás, ale i v USA a zřejmě i jinde na světě. Bohatí lidé si je nechají stavět na klíč pro svou bezpečnost. Ale co ostatní lidé? Všude není metro, které může části Pražanů poskytnou útočiště v případě potřeby. Pokud máme peníze na to, abychom zvýšili rozpočet na obranu na požadovaná dvě procenta, musíme mít i peníze pro budování protiatomových krytů, nejen pro „elity“, ale i pro obyčejné občany, jde přece zčásti i o vaše voliče, rovněž tak nemocnice, zásoby vody, potravin, zdravotnického materiálu a další. Vytvořme opět plně funkční Civilní obranu! A to co nejrychleji.

Vážený pane předsedo vlády, vážená vládo, pokud nemůžete v krátké době zajistit bezpečnost občanů před válečnými hrůzami, a to i jaderné války, velmi vás prosíme, abyste válečnou propagandu, vyjádření ztlumili, včetně protiruských aktivit, a na mezinárodní úrovni dali podnět k budování zařízení, které budou poskytovat občanům alespoň částečnou bezpečnost. Tím se zasloužíme i o Evropskou unii a Evropu celou.

Je–li lid skutečně jediným zdrojem moci ve státě, jak říká naše ústava, a vůli lidu vykonáváte vy, ústavní činitelé, zatím bez referenda, pak je pro vás jistě samozřejmosti činit uvedené. Válečný konflikt nesmí proto předstihnout zajištění bezpečnosti lidu. Ani když dojde v současnosti k dohodě mezi USA, NATO na jedné straně a Ruskem na druhé, nebudou naše uvedené činnosti zbytečné. Pokud nebude trvalý mír zajištěn ani poté, naše aktivity budou prospěšné a velmi nutné i pro budoucnost. Stabilnější situace nastane až po zásadním rozhodnutí, zda svět bude nadále unipolární či multipolární, a to je problém dlouhodobější povahy.